Když jsem před pár týdny uviděl plakáty hlásající radostnou zvěst, že do Plzně opět zavítají 123 minut, srdce moje zaplesalo a šel jsem si hned koupit kilo citronů pro jistotu, aby mě zase nesklátila zákeřná virová infekce, jak tomu bylo, když tu tahle kapela byla naposled.
   
Tropické ovoce zafungovalo, takže jsem se ve středu 1.8. dostavil před osmou večer do Zach´s Pubu, kde jsem se hned po příchodu patřičně vyděsil, že jdu pozdě, protože muzikanti už byli na podiu. Naštěstí šlo jen o zvukovou zkoušku. Po jejím skončení na dvorek "k Zachovi" proudí ještě další početný dav hudbychtivých, kteří zatoužili naživo uslyšet tři hudebníky (Zdeňka Bímu kytara, zpěv, Fredrika Janáčka kontrabas, baskytara a Emila Valacha - bicí), kterým se podařilo vytvořit jednu z nejcharizmatičtějších formací na současné české scéně.
    
Pár minut po osmé zazní první akordy, zvuk je v tomhle momentě trošku koule, leč zvukař není žádné ořezávátko, a tak při druhé či třetí věci už je všechno v pohodě dosáhnout čitelnosti nástrojů na malém prostranství obklopeném ze všech stran domy je totiž spíš eskamotérský výkon než normální zvukařina. 123 minut hrají s neuvěřitelnou chutí a entuziasmem. Zmiňovat jejich muzikantskou zručnost a výbornou sehranost je možná nošením dříví do lesa, ale nešť, metr kulatiny sem nebo tam (Komu se zdá tohle rčení otřepané, nechť si laskavě dosadí jinou komoditu dle své libovůle.) Netrvá dlouho a přichází první improvizace, naštěstí nikoliv poslední, protože právě jammování a nejrůznější hudební překvapení a vtipkování jsou nejlepšími momenty jejich koncertů. V žádném případě však nejde o samoúčelné předvádění, kdy každý ukazuje, jak rychle umí hrát stupnice nahoru a dolů. Obočení od předem daných schémat má hlavu a patu, je plné emocí a měnících se nálad od odlehčeně znějících běhů přes teskné a melancholické pasáže, při nichž vám běhá mráz po zádech, až po hudební fórky (To když směsice jazzu, funky a blues najednou přejde ve valčík jak vystřižený z předválečných let nebo když Emil Valach zničehonic zahraje na dva kopáky tak, že by se za to nemusel stydět ani Dave Lombardo.). Bímova kytara nad vším kraluje, všechno krásně spojuje dohromady, Fredrik Janáček co chvíli dokazuje, že řadit basovou kytaru jenom do rytmické sekce byl odjakživa hluboký omyl a bicí všechno ženou spolehlivě ke šťastným koncům
Uff! Asi po dvou hodinách hudební lukulské hody zdánlivě končí, ale nadšené publikum si vyžádá ještě dvě porce přídavků. A nebýt nočního klidu, nejspíš by museli 123 minut hrát až do rána bílýho
Pak už jen čekám, až se sbalí aparatura, abych mohl spáchat následující rozhovor s vůdčí osobností kapely, Zdeňkem Bímou.
-TJ.-
rozhovor se Zdeňkem Bímou |
