ZDENĚK BÍMA, -123 MINUT

T.J.: Nedávno vám vyšla nová deska. Mohl bys o ní povědět něco bližšího - kde jste točili, jak dlouho, jakým způsobem jste nahrávali...

Z. Bíma: Natáčeli jsme v moc příjemným studiu "V" kousek od Zlína, kde dělá už asi dest let Petr Vavřík, který hraje na basu v kapele Buty. Bylo to fakt fajn, protože jsme kápli na místo a hlavně na lidi, který si s náma neuvěřitelně rozuměli, a díky tomu bylo nahrávání hodně příjemný. Žádný dusno, žádný problémy. Zůstávali jsme ve studiu třeba do čtyř do rána a můžu říct, že takhle pohodový nahrávání jsem ještě v životě nezažil, což se snad projevilo i na desce. Nahrávali jsme všichni dohromady a místo přehnanýho vyumělkovávání jsme radši čas věnovali tomu, že jsme nahráli víc verzí od každé věci, a potom jsme se snažili vybrat tu, která jakoby nejvíc zářila. Míchání pak trvalo víc než týden.

T.J.: Byli na desce nějací hosté?

Z. Bíma: Kromě už tradičního perkusionisty to byl ještě Jakub Zitko, kterej hrál hammondky a Fender piano asi do čtyř písniček.

T.J.: A ten saxofonista, který s vámi hrál dneska?

Z. Bíma: Tak to ti nepovím. Vím akorát, že se jmenuje Pavel, a dneska jsem ho viděl poprvé v životě, když jsme jammovali.

T.J.: Jammování je neodmyslitelnou součástí vašich vystoupení. Kolik je vlastně v těch vašich věcech improvizace a kolik připraveného, pevně daného materiálu?

Z. Bíma: Připravená je forma té které skladby, tu každej známe. Ale na druhý straně už máme vybudovanou takovou komunikaci, že stačí, když třeba kejvnu dozadu na kluky a oni už ví - teď se bude něco dít a například místo očekávaný sloky začneme hrát něco úplně jinýho. Hrozně nás to baví. Já jsem vlastně tímhletím způsobem chtěl hrát vždycky a vždycky jsem vyhledával kapely, kde se takhle hrálo a kde nebylo všechno dopředu jasný.

T.J.: S tím souvisí otázka, kterou jsem chtěl položit předtím: Hrajete 15 koncertů do měsíce, nestává se z hraní rutina, nezevšednělo vám?

Z. Bíma: To rozhodně ne! Je fajn, že máme zaprvé hrozně moc písniček, takže to docela dost střídáme, zadruhé hodně často vznikají nový věci, takže i když je tohle regulérní šňůra k druhý desce, tak už hrajeme spoustu úplně novejch písniček. Tím se člověk udržuje v tom, že ho muzika pořád baví. A navíc- hrát pořád tytéž noty, to se dost špatně reaguje na momentální pocity lidí v sále. Proto taky nemáme žádnej playlist a hrajeme podle toho, jakou náladu cítíme z obecenstva. Jestli je potřeba zahrát něco energičtějšího, nebo zase naopak zklidnit a podobně...

---

T.J.: A ten valčík, co se tam v jedné věci ozval? Myslím, že to překvapilo nejen mě.

Z. Bíma: Jasně. To byla právě taková sranda, totální úlet někam pryč. Možná až trošku dekadentní, ale to je právě to, že si s těma písničkama pohráváme, takže když nás napadne třeba takováhle ulítlost, tak se tomu nebráníme.

T.J.: Dopracovat se na takovou úroveň zvládnutí nástroje, jakou předvádíš ty, není zrovna žádná maličkost. Jak cvičíš - pokud na to máš vůbec dneska ještě čas?

Z. Bíma: Abych pravdu řekl, tak necvičím vůbec a ani jsem nikdy necvičil. Největší sranda je, když mě odchytnou někde lidi, který jedou podle nějakejch škol, někde se učí nebo jsou to učitelé hry na kytaru, a zpovídají mě, jestli jsem jel podle Ježka, podle Tesaříka a já vlastně dodneška ani neumím noty ani nevím pořádně názvy těch akordů, který hraju. Asi jsem měl to štěstí, že od chvíle, co jsem začal hrát na kytaru, mi muzika permanentně zní a zněla v hlavě, takže nemusím vymýšlet nějaký krkolomný postupy a pokud to prsty zatím nedokážou zahrát, tak se na to soustředím tím směrem, aby to zahrát dokázaly. To, že slyším v hlavě, je, myslím,dost velkej pomocník, člověk jde dopředu a nemusí u toho nějak dřít. Je taky dost důležitý nevytvořit si ve vztahu k nástroji nějaký dogmata, kterejch se člověk za každou cenu drží a bojí se je opouštět.

T.J.: Když jsem slyšel vašeho bubeníka, jak hraje ty dva kopáky, začal jsem uvažovat, jestli někdy nehrál v nějaké metalové kapele.

Z. Bíma: To jsou zase takový skrytý fórky - nikoho by samozřejmě nenapadlo dávat do týhle muziky úmyslně dva kopáky - to je prostě to, že si děláme ze všeho legraci. Děláme si takový vtípky navzájem, abysme si to hraní zpestřili, aby to bylo pořád živý.

T.J.: Co tvoje sóla, předpokládám, že se je nazpaměť neučíš.

Z. Bíma: Ne, vůbec. Dá se říct, že v těch přibližně čtyřiceti věcech, co máme nazkoušený, jsou tak dvě sólový pasáže, který by se mohly opakovat, ale to jsou spíš takový motivy, charakteristický pro tu písničku. Sóla jako takový nikdy neopakuju dvakrát stejně, tak to bylo i ve studiu. Jsem zastáncem toho, aby ten projev byl co nejpřirozenější. Když vezmeš v úvahu, že se každou chvíli cítíš jinak; člověk má hrát srdcem, takže to prostě musí bejt pokaždý jiný.

T.J.: A tvoje nejhezčí vpomínka z období, kdy jsi začínal hrát?

Z. Bíma: Já jsem dostal kytaru v patnácti k Vánocům a největší úlet byl v tom, že jsem z toho vůbec neměl radost. Říkal jsem si: "Kytara, to je teda fakt hroznej dárek." Ale pamatuju si přesně ten moment, kdy jsem si sednul u babičky s tou kytarou před zrcadlo a myslel jsem si: "To je strašný." Pak jsem malíčkem a palcem chytil géčkoakord a hrábnul do strun. V tu chvíli ve mně něco zajiskřilo, tu noc jsem proseděl skoro celou s kytarou a první tejden jsem měl od hraní úplný krvavý puchýře, protože jsem prostě ani přes tu bolest nemohl přestat hrát. Od tý doby to bylo úplně jasný.

T.J.: Jaké používáš nástroje?

Z. Bíma: Ta lubová kytara, tu stavěl Robert Schneider, kterej je bohužel už po smrti a byl to jeden z mála, kdo ji byli ochotný postavit tím způsobem, jako se dělají violoncella - dlabáním. Protože to byl opravdu úžasnej kytarář, tak se mu skvěle povedla, použil na to nejlepší dřevo, co mohl. Ještě jsem nehrál na lubovku která by se mi líbila víc. Mám z ní velkou radost. Elektrika, to je G&L, starší kousek, kterej se dostal přes americkou zastavárnu do Německa a pak sem. Zesilovač mám z dvaasedmdesátýho roku Fender Twin Reverb a k němu dva lampový předzesilovače, z každýho beru zkreslenej zvuk pro jednu kytaru a na čistej mám Fendera.

T.J.: Máš nějaký vysněný nástroj nebo aparát?

Z. Bíma: Nemám. Jsem totálně šťastnej, že jsem po všech těch letech našel to, co jsem si přál. Mám velkou radost z obou kytar a hlavně z toho Fendera, protože když se narazí na starej zesilovač, kterej se povedl, tak hraje přímo neuvěřitelně. Takže ani o ničem jiným nekoumu a nesháním žádný novinky, protože mám nástroje, který mi umožňujou vyjádřit přesně to, co potřebuju.

Díky za rozhovor a přeji hodně dalších odehraných koncertů.

P.S. Pokud se chcete o kapele dozvědět víc, můžete navštívit její webové stránky na adrese www.minus123minut.cz

---

Tomáš Javorský

HOME

UP