V úterý 26. června okolo půl sedmé večer se plzeňské výstaviště zaplnilo několikatisícovým davem lidí, kteří sem zavítali, aby se zúčastnili jedné z největších hudebních událostí posledních měsíců dychtivě očekávaného koncertu legendárních Stromboli. Že je muzika této kapely skutečně nadčasová, dokazovalo i složení p.t. publika, v němž bylo lze spatřit máničky ozdobené logy metalových kapel (já), ctihodné otce rodin (kolega Ota) i usedlé čtyřicátnice (záměrně jmenovitě neuvádím).
Začátek koncertu, původně plánovaný na sedmou, se v duchu nejlepších tradic poněkud opožďuje, čehož Oťas využívá a odchází stát frontu na pivo, která v tomto momentě spíš připomíná zástup čekatelů na výjezdní doložku před rokem 1989. Prohlížím si mixpult, jeviště a slečny
    
Krátce před třičtvrti na osm začíná sílit remcání nedočkavého diváctva; naštěstí se v pravý okamžik objevují na pódiu Abraxas, kteří se ujali role předskokana. Přes počáteční horší zvuk si po několika kouscích získávají solidní přízeň publika, a byť mi sedí spíš starší tedy syrovější a přímočařejší tvorba tohoto tělesa, musím uznat, že nové, tanečněji laděné věci mají také něco do sebe a velmi slušně šlapou. Jako předkrm pozdější světelné show se objevuje něco pyrotechnických efektů, jež se však za světla nedají patřičně docenit. Nechybí samozřejmě ani nyní už notoricky známý song Karel drogy nebere a celé vystoupení Abraxasu uzavírá skvěle vypíchnuté Nekonečné buggy.
Abraxas publikum předehřáli a Stromboli jej po menších přestavbách scény přicházejí krátce před devátou rozpálit do ruda. První se objevují Michal Pavlíček a Bára Basiková následovaní Kryšpínem a baskytaristou Jiřím Veselým, poslední přichází Vendula Kašpárková všichni jsou bouřlivě vítáni. Pod pódiem vzniká slušná tlačenice - naštěstí nikdo hystericky nevzlyká a nerve ze sebe šaty a jedna z nejosobitějších a nejinvenčnějších kapel české rockové historie začíná častovat fanoušky přívalem tónů řetězících se v artrockové orgie. Zvuk je oproti supportu o sto procent lepší, ba abych řekl pravdu, přijde mi o moc lepší než u leckterých velkých zahraničních skupin. Nejen, že jsou všechny nástroje dost dobře čitelné, ale zvuk je perfektně prostorový, dynamický, plný a nahuštěný. A ty bicí! U samých reprobeden vlaje kdekomu triko, dámám sukně a batolatům (byla-li tam nějaká) pleny, a to prosím nejen proto, že je to nahlas, ale ono to prostě zní! A ani ten, kdo byl dál v hledišti, nebyl po akustické stránce nikterak ožebračen hrálo to prostě skvěle.
    
V průběhu koncertu se vše ještě vylepšuje, Stromboli jsou v lepší a lepší formě (jestli to vůbec ještě jde), Pavlíčkova kytara naříká v propracovaných sólech, klávesy Venduly Kašpárkové ji berou pod svá ochranná křídla a Basiková zas a znova dokazuje, že s lidským hlasem jde dělat prakticky cokoliv. Oproti studiové nahrávce je její zpěv syrovější a dravější, což celku jenom prospívá ale řekněme si na rovinu, srovnávat zvuk desky z osmdesátých let s živým koncertem v roce 2001 je poněkud scestné. Jiří Veselý stojí skromně vzadu vedle bicích a svojí neokázalou, ale krásně čistou, přesnou a citlivou basou zhutňuje a podporuje dva hlavní protagonisty. Ale i když se největší přízni a popularitě diváků těší právě zpěvačka a kytarista, všichni členové kapely jsou v tomto okamžiku jediným organismem řízeným mocnými impulsy bicích Klaudy Kryšpína. S naprostou profesionalitou, bravurou a přehledem, ale bez rutinérství a zbytečné nostalgie předkládají jednu pecku za druhou, odezva po každé skladbě je přímo ohlušující.
Po odehrání téměř všech věcí z bohužel jen dvou alb skupiny se muzikanti naoko (jak jinak) loučí, publikum přistupuje na obvyklou hru a posléze se přidává dokonce dvakrát. Nevím, jak je to možné, ale v přídavcích se Stromboli ještě překonávají, a když pak v druhé sérii přídavků zazní opět Sandonorico (finální song celého večera zahraný s takovým drajvem, že jsem údivem zavřel pusu až doma), jsou lidi v extázi. Při dvou kopácích ve finiši skladby jdu do kolen, hystericky vzlykám a rvu ze sebe oděv.
 
Krátce po třiadvacáté hodině pohasínají definitivně kontrolky a diody Pavlíčkova efektového racku maně připomínajícího Las Vegas v noci, lid proudí branami výstaviště ven, všichni vypadají spokojeně aby taky ne, připočteme-li k hudebním hodům i perfektně zvládnutou a připravenou vizuální stránku věci, byl to zase jeden rockový koncert, který se opravdu povedl.
-TJ-
|
