Ve čtvrtek 29.11. 2001 vystoupil v plzeňské synagoze Jiří Stivín se svým pořadem Sám se svým stínem
      
V pohodlné domněnce, že veškeré kulturní pořady v Čechách začínají v osm večer, jsem přesně na dvacátou hodinu dorazil do židovského svatostánku. Už to, že se nikde netlačily kulturylačné davy lidí, bylo podezřelé. Teprve za chvíli mi to mělo dojít: koncert už dávno začal. Přesněji, začal před půlhodinou.
Po prvním zakolísání však vše pokračovalo hladce. V příjemně nasvícené hlavní lodi synagogy mě uvítaly líbezné tóny Stivínova klarinetu. Jako by ono místo vůbec nestálo v rušné části Plzně, ba dokonce jako by vůbec nepatřilo na zem. Jiří Stivín stál v popředí dvou rozsvícených svícnů, maličký, pokorný k hudbě i obecenstvu. Bílá čepička mu poskakovala na hlavě a prsty tančily po klapkách nástroje. Vše bylo jako v nádherném snu. Na zasloužený potlesk navázal človíček na pódiu další skladbou, na kterou si vyměnil nástroj. Do jiné skladby si pustil doprovod a nebylo by úplně v pořádku, kdyby si ponechal předchozí instrument. Tak pěkně snově plynul pohodový večer s naším předním flétnistou, střídaly se rozmanité flétničky i jiné dechové nástroje a prolínaly se hudební styly a Stivínovy improvizační ozdůbky. Klasická hudba poskytla náruč jazzovým prvkům i motivům nejen české, ale také například andské lidové hudby.
Na světě jsou momenty, kdy i ateista pocítí dotek Boha, ne toho židovského ani nějakého z jiné škatulky, ale toho neuchopitelného pocitu míru a vyrovnanosti. Spojení nádherného prostoru plzeňské synagogy a flétnových pohlazení Jiřího Stivína mi to umožnilo. A když jsem zavřel oči, byl jsem sám se svým Stivínem.
Ladislav Sedlák
|
