Výstava díla Josefa Skupy a Jiřího Trnky "Jak šel čas"
Vernisáž 13.2. 2002 v galerii Jiřího Trnky, nám. Republiky.
Celou výstavu připravilo město ve spolupráci s Unií výtvarných umělců plzenské oblasti, městskou knihovnou a divadlem Alfa. Bude ukončena 9. března 2002.
    
Rok oslav mistrů Skupy a Trnky se pomalu rozbíhá. Druhou akcí loutkového roku se stala výstava díla obou tvůrců. Přestože prostory galerie nejsou velké, jsou o to útulnější. A navíc nesou název jednoho z umělců.
Vernisáž zahájil autor myšlenky široce pojatých oslav pan doktor Bronislav Losenický, který zvýraznil význam práce pana Skupy pro rozvoj loutkového herectví na národní úrovni, která však přesáhla hranice naší vlasti a vlastně i Evropy. A následně celé generace našich občanů byly kultivovány jeho tvorbou. Dosah jeho díla má i širší rozměr. Tisíce lidí začalo loutku či marionetu chápat jako součást národního kulturního dědictví. Jeho dílo rozvíjeli další vynikající umělci, ale, co je hlavní, i lidová divadla. Mnohdy i ta poslední chaloupka měla své malé krásné loutkové divadélko. To vše bylo podmíněno řemeslnou zručností lidových řezbářů a mnohdy i amatérů. A tak z převážně lipového dřeva vznikaly loutky v podobě karikatur postav místního koloritu. Tím vlastně spolu s tvorbou scénářů a oblečením nechtíc přispívali k rozvoji národního povědomí, vlastenectví, dokonce k odporu vůči německé okupaci za II. sv. války.
Jeho slova doplnil vedoucí odboru kultury Vladimír Líbal, který deklaroval zájem města na uznání díla slavných Plzeňanů. Nejinak je tomu i u slavných loutkářů. Zasloužený potlesk sklidila jim přezpívaná píseň o této kultuře na melodii pana Wericha. Galerie plná hostů svědčila o velkém zájmu občanů, tedy o chuti "být při tom". Kromě pamětníků či vlastně součastníků obou umělců se akce zúčastnili i zástupci Unie výtvarných umělců, zástupce medií, muzeí, členové amatérských souborů, autoři publikací, ale i obyčejní příznivci.
Někteří z účastníků vernisáže si ani nevšimli nenápadné a skromné paní.
A tak jsem se to pokusil napravit rozhovorem i focením.
Rozhovor s paní Kapsovou z Plzně - pamětnicí loutkového divadla v Plzni.
 "Celá naše rodina je v Plzni už dlouho doma. A tak jsme se znali s bratry Noskovými, kteří pracovali ve Škodovce. Naše tetička mně před svou smrtí v roce 1969 předala figurku, kterou zhotovil pan Nosek. Je celá ze dřeva, pohyblivá jako loutka, velká je 8 cm. Její stáří odhaduji na 70 let. Mám vztah ke starým věcem, mají totiž duši historie. Velmi si této darované figurky vážím.
Jsem ze čtyř dětí a tak i nás tatínek vodil na loutková představení, která v nás zanechalala krásné vzpomínky. I své tři děti jsem vedla k umění a také jsme navštěvovali loutková představení. Dokonce jsme byli v divadle U hasičů v Praze. V dnešním světě televize, videa a internetu či mobilních komunikací je nutné se s dětmi zastavit a prožít tu krásu lidského umu spojeného s vytvořením loutky a jejím oživením. Odkaz našich loutkářů je třeba stále více rozvíjet. Mrzí mě, že kvalitní dětská představení nejsou tak navštěvována rodiči s dětmi, což je asi tou dnešní uspěchanou dobou.
Mnoho také záleží kromě rodičů také na škole. Obě skupiny mohou za tento snížený zájem dětí o loutku nebo o divadllo vůbec. Je to vlastně o krizi této moderní konzumní společnosti. Zdá se mě, že mládež je hodně nevychovaná, nevděčná, mnohdy drzá a že nemá tak velký vztah k historii a klasickému umění. Základ však musí být v rodině.
Přeji těmto letošním oslavám mnoho diváků, hlavně z řad rodičů s dětmi. A největším naplněním odkazu by měl být zvýšený zájem o dětská divadelní představení a také vznik nových souborů. Musím také poděkovat městu za tu velkou podporu loutkářství a divadlu vůbec."
Jen dodávám, že paní Kapsová tuto ojedinělou, přes 70 let starou, loutku ochotně zapůjčí na výstavu. Kontakt je v redakci.
|
