Rozhovor s paní Janou Chytilovou, tvůrkyní dokumentárního filmu Plastic People of the Universe.
K.H.R.: Proč zrovna Plastiky? Je to kvůli hudební stránce, nebo o době všeobecně?
Chytilová: Příběh Plastiků je příběhem určitých dějin. Jak tu kapelu vláčeli od roku 1969 až do současnosti a na pozadí tohoto příběhu se odehrávalo všechno, co jsme prožívali současně s kapelou my taky. Po šedesátém osmém krátké uvolnění, přes Chartu až do koncertu Plastiků na Pražském hradě (koncert k výročí založení Charty 77) - jak to bolševik pořád utahoval a utahoval... Paralela je na téhle kapele jednoznačná a jasná... A navíc příběh kapely PPU je úplně ojedinělý nejen ve střední Evropě. Lidi z kapely byli a jsou vždy svobodní až dosud, a o tom to je. Ten film je také hodně o lásce. Myslím, že je to z něho cítit. Ti lidé se měli všichni rádi a rádi se mají pořád... Já mám Plastiky ráda také. Oni dávali dohromady spoustu lidí, kteří se stýkají doteď. Ta láska se tam pořád hodně prolíná, a i když zrovna nehráli, tak prostě existovali a pořád ty lidi spojovali tak nějak duševně. Prostě ta láska v tom filmu je.
K.H.R.: Myslíte si, že dnešní mladí lidé mají stejné problémy jako předchozí generace? Není tady bolševik, ale společnost je orientována víc spotřebně atd... Chtěla byste o tom třeba něco natočit?
Chytilová: Dnešní mladí lidé žijou příběh podobný, ale v jiných podmínkách... Myslím, že je to tak určitě. Já bych nebyla proti tomu něco o tom natočit, ale musela bych to více poznat zblízka.
K.H.R.: Děkuji za rozhovor.
Květomil Habr Roudenský
|
