STRUNY NA ULICI

Pondělí 13. srpna

Pondělí, 13.8. 2001, 17.30 hod.
Za několik minut začne s mírným zpožděním jeden z prvních koncertů Strun na ulici. Zvučení je téměř dokončeno. Na pódiu se pohybují tři muži s kelímkem piva - folkový zpěvák Slávek Janoušek, hráč na elektrické housle Vojta Kupčík a londýnský písničkář Jamie Marshall.

Slávek tu není poprvé, jedna z prvních věcí, kterou zaregistroval, byla, že pódium v Proluce je na druhé straně. V první hodině zazněly jeho starší i novější písničky v doprovodu elektrických houslí. Po Jazzu na ulici, kde hrál nejdůležitější roli rytmus, se dostaly ke slovu také texty. Diváci podnikli hloubkový ponor do přítmí zpěvákovy minulosti, s lehkou ironií se dotkli zážitků z dětství, které člověka ovlivní na celý život (kdo z nás nemá nějakého toho nejtrapnějšího spolužáka, který pořád cvičil na klarinet a holky se mu smály, a který to nakonec nejdál dotáhl). Přes různé formy milování se všichni společně dostali až k hluboce filosofickým otázkám - "to co jsme teď my, budete i vy" (Mumie). A jako protipól na odlehčení písnička Provizorium, údajně prvoplánová, o tom, že to pravé už asi nepřijde, protože ten pravý život je právě teď. To vše za zpěvu podbarveného akustickou kytarou a magickým zvukem houslí.

Další třičtvrtěhodinku vyplnil Angličan Jamie Marshall, který měl po přestávce lehce ztíženou situaci. Více než polovina lidí si odešla držet místo ke stání na zlatý hřeb večera, Českomoravskou hudební společnost, která hrála na náměstí. Jamie ale situaci zvládl a melodickým a skvěle rytmizovaným přednesem získal zbylé posluchače na svou stranu. V muzice byly znát bluesové a reggae kořeny, jedno reggae si s londýňanem zazpívali i diváci. Písničky byly o tom "co jsem provedl ženám a co ony udělaly mně", jak před jednou z těch milostných prohlásil Jamie, a o otázkách, které stále znovu a znovu zbytečně klademe, místo abychom se činili. Byly o nás.

Na závěr si všichni zahráli společně. Pár Slávkových písniček, a vypůjčili si i Chucka Berryho a Boba Dylana. Zřejmě spolu nehráli poprvé, neboť Slávek si u Jamieho vysloužil přezdívku Snoring bastard, která už svědčí o jisté dávce intimity. V každém případě jim to spolu ladilo.



20.30 hod SČE, náměstí Republiky, ČMHS
Vystoupení Českomoravské hudební společnosti alias Čechomoru začalo přibližně s dvacetiminutovým skluzem. Tolik lidí nezažil střed Plzně od posledního vyhraného mistrovství světa v ledním hokeji. U stánků s pivem se tvořily takové fronty, že přešla chuť i ty největší štamgasty. Byla to trošku škoda právě u skupiny, na kterou se lidé chodívali vytancovat, zaskákat si a vypotit pár kil. Ti, kteří si už někdy zatančili v plechovce sardinek měli výhodu zkušenějšího. Po množství technických problémů Čechomoři konečně spustili: Včelín. A hle, ajtakrajta, to byla jenom taková lepší technická. Nevadí, na další pokus už to vyšlo a kapela začala pomalu dostávat lidi do varu. Stojící dav, tvořící těsnou podkovu kopýtku sedícímu v čele před pódiem, se pozvolna rozhoupával v bocích. Leckdo si po prvním nesmělém pobrukování počal hlasitě notovat známé texty i melodie linoucí se z jeviště. Od doby, kdy jsem Čechomory viděl naposledy přibylo barevných světel, par a doprovodných efektů. Myslím si však, že to bylo na úkor energie, kterou členové skupiny vložili do vystoupení. Možná, že jim ale trochu křivdím a že tu neuvěřitelně nabitou hudbu tříštil snad příliš veliký prostor vymezený pro hlediště. Skupina si odehrála svou hodinku, přidala tři písničky a šlo se spat. A to i přes jakýsi slib z poslední písničky "nepůjdem domů, až bude ráno...".

(Láďa Sedlák)

HOME

UP