Mark Aanderud, mexickým pianista jazzového tria

L.S.: Mohl byste nám představit členy skupiny?

M.A.: Na basu hraje Honza Jakubec a za bicími sedí Ivan Audes.

L.S.: Je možné, že se s vámi české, potažmo plzeňské publikum setkává poprvé. Můžete nám říci něco o vaší kapele?

M.A.: S touto kapelou hrajeme pouze při zvláštních příležitostech, ne příliš často. Nehrajeme však jen jazz, ale také například latinsko-americkou hudbu.

L.S.: Máte nějakou nahrávku vašeho uskupení?

M.A.: Nemáme, bohužel. Zatím mám pouze několik samostatných nahrávek, které mi vydali v Mexiku.

L.S.: Odkud čerpáte inspiraci? Mohli jsme slyšet například skladby Herbie Hancocka.

M.A.: Mám rád spoustu muzikantů. Kromě jazzu čerpám také z latinsko-americké hudby.

L.S.: Líbí se vám nějací čeští jazzoví muzikanti?

M.A.: Ano. Tady s klukama se mi hraje dobře. Mám také v oblibě několik českých basáků.

L.S.: Slyšeli jste už nějaké kapely na festivalu?

M.A.: Ne, bohužel. Přijeli jsme rovnou na koncert.

L.S.: Jak se vám líbí atmosféra festivalu?

M.A.: Je to tu skvělé. Posluchači se očividně baví. Je to vynikající nápad.

L.S.: Zůstáváte teď v České Republice?

M.A.: Ano. Momentálně zde žiji. Hraji jazz v pražských klubech.

L.S.: Díky za rozhovor.

(Láďa Sedlák)

Rozhovor s Vlaďkou Bauerovou

Nestihl jsem ji vdivadle Čas, kde křtila svoji čerstvě vydanou desku, a tak když jsem ji potkal vProluce, využil jsem příležitosti a na pár věcí se jí zeptal.

L.K.: Jak vypadal a dopadl křest nové nahrávky a jaké jsou vaše první dojmy zfestivalu?

V.B.: Křest, spojený skoncertem, byl velmi fajn, bylo to takové spontánní, na stole byly svíčky, bezvadná atmosféra. Myslím, že muzikanti i posluchači byli spokojeni a podařilo se jim vzájemně komunikovat. Bylo to bezvadný. Kmotříčkem byli Milan Svoboda (zástupce sponzora) a spisovatel Zdeněk Šmíd. Jana Paulová , která měla nové cédéčko křtít, bohužel nemohla přijet, a tak se toho ujal on. Navíc jsem se dozvěděla dobrou zprávu od sponzora, že mi i na moji další desku finančně přispěje asi sedmdesát tisíc, takže jsem měla opravdu velkou radost. Na včera pokřtěné nahrávce je dvanáct původních písniček. Jedenáct jich pochází zpera kontrabasisty a spisovatele Vítka Fialy a tu dvanáctou napsal plzeňský Míša Röhrich. Texty složili Přemek Haas, chebská básnířka a výtvarnice Andrea Klimentová a výborná textařka Eva Staňová, která přispěla dokonce čtyřmi texty.

L.K.: Jak se vám zamlouvá výběr kapel, které Esprit pozval do Plzně?

V.B.: Jsem velice spokojená. Je dobře, že se to teď trochu obměnilo, vtěch předcházejících ročnících se objevovalo dost stejných kapel. Bohužel jsem nestihla podívat se na Kvartet Milana Svobody, protože jsem se připravovala na křest, ale dneska se půdu určitě podívat na kamaráda Láďu Kerndla, se kterým si taky "střihnu" nějaký duet, takže samozřejmě všechny zvu.

L.K.: Co chystáte vnejbližší době za vystoupení?

V.B.: Teď vpátek zpívám na jazzovém festivalu pořádaném Vítkem Fialou a od září by měl zase být vprovozu Lochotínský pavilonek, kam jsem pozvala zpěvačku Elenu Suchánkovou a pak bych ráda pozvala klavíristu Zdenka Zdenka a vprosinci jsem chtěla pozvat Láďu Kerndla, ale to by byl koncert spíš tak do divadla Čas.

L.K.: Zmnoha stran je slyšet chválu na Esprit i město, že festival "Na ulici" podporují

V.B.: Je to výborná věc a jsem ráda, že město Plzeň tuhle akci podporuje, protože se tak dostane jazz i klidem, kteří tuhle hudbu neposlouchali a teď najednou jdou po ulici a slyší někoho výborně hrát ­ osloví je to a poznají, že existuje i jiná muzika než třeba do té doby znali.

L.K..: Podobné festivaly existují například vNěmecku či Polsku, ale vČechách je to nejspíš výjimka. Nebo víte o jiném podobném festivalu u nás?

V.B.: No, já bych řekla, že teď se sakcemi podobného druhu trošku roztrhl pytel. Je pravda, že Plzeň byla první a zdejší festival je asi největší a asi nejkrásnější. Vůbec celé Plzeňské kulturní léto je skvělý nápad. VKrumlově sHradci Králové se takové městské festivaly pořádají také, ale jsou to mladší ročníky. Města přicházejí na to, že tohle je taky jeden ze způsobů, jak přilákat lidi, ať už jsou to turisté, náhodní návštěvníci nebo domácí.

L.K.: Myslíte si, že kdyby město přestalo akci finančně podoporovat, dokázali by se muzikanti nějak semknout a pokračovat vjejím pořádání?

V.B.: Myslím si, že by za to, aspoň plzeňští hudebníci, nepochybně bojovali a pokud by se stalo, ale já doufám, že se to nestane, aby na festival nebyly peníze, tak by se to snad dalo vyřešit pomocí sponzorů, byť by to určitě nebylo jednoduché.

Díky za rozhovor.

Honza Militký, zv. Václav Datel, vedoucí tria Bloody Mary

Jsem dost unavený, protože mně skončil "pionýrský tábor", kde už popáté dělám rockové kurzy u Prachatic v Dobré Vodě kam jezdí mládež na 10 dní z celé vlasti. Basu dělá Ríša Scheufler, kompozici Daniel Forro. Je tam ukrutná atmoška. Pokud to zdravotně přežiju, tak si to tu vychutnám.Je tu skvělé publikum.

Zuzana Dumková, Zuzana Dumková group

L.K.: Prosil bych o představení kapely.

Z.D.: Kapelu funguje asi deset let a tvoří bubeník Roman Vícha, basista Jakub Vejnar, saxofonista Marcel Bárta a já ­ zpěv a kytara. Kromě toho taky připravuju a aranžuju repertoár. Začala jsem jako folková písničkářka s Vladimírem Mertou a Dášou Vaňkovou. Pak jsem se potkala s Janou Koubkovou a v roce 1991 jsem se dostala na workshop do Dánska, kde jsem hrála v bigbandu výborné perkusionistky Marylin Mazur, která vystupovala třeba s Milesem Davisem a Gillem Evansem. Tam jsem vlastně došla k tomu, jak by moje muzika měla vypadat. Od té doby jsem dala dohromady několik formací, asi se čtyřmi z nich jsem vystupovala i tady v Plzni. Tahle sestava je poměrně čerstvá (cca 2 měsíce).

L.K.: Víte o podobných festivalech u nás nebo i v cizině?

Z.D.: V cizině je to výborně organizované, kromě velkých scén jsou tam taky právě takovéhle akce "na ulici". Třeba v Perugii je jeden z největších evropských jazzových festivalů a o malé scény je tam skvěle postaráno. Na plzeňských "strunách" se mi líbí, že lidi mají možnost poznat taky jinou muziku než běžně poslouchají a nemusí za to platit.

L.K.: Jak je to s budoucností kapely? Plánované koncerty, CD a podobně?

Z.D.: Zatím mám za sebou dvě "samizdatově" vydaná cédéčka, to poslední je poměrně čerstvé, ale nejnovější událostí je příprava našich webových stránek. Pokud jde o koncerty, hrajeme vesměs v Praze v Agartha jazz klubu a nebo v jazzklubu Železná a pak tuším 23.9. na Lipnici. Jinak už připravuju třetí CD, kde bych ráda měla i zahraniční hosty.

Díky za rozhovor.

Míra Hajšman, rodák z Plzně, kapelník bluesové sešlosti Hedervari

Ferdinand Havlík, nestor českého jazzu a jeho Jazz Band

Bylo a je u nás poměrně dost jazzmannů. A za těch 70 let si tento směr lidé osvojili. V Čechách má jazz na ružích, jak vidno, ustláno. Pokud budu živ a zdráv, tak určitě rád přijmu pozvání.

František Hönig

F.H.: Skupinu tvoří sedm hudebníků, o noty se nejvíc starají Lev Rybalkin, klávesy, Franta Raba, a moje maličkost (Franta Hönig), bicí. Jediný problém téhle kapely je nedostatek času, protože se všichni živí ještě v pěti dalších skupinách.

L.K..: Jak se vám hrálo? Posluchači vypadají dost spokojeně

F.H.: Moc dobře. Jsme mile překvapení. Lidi byli fantastický, bavili se dvě hodiny i přesto, že nemáme žádného zpěváka, žádnou hvězdu. Doufáme, že to bylo příjemné i pro diváky.

L.K..: Další člen kapely pochází z ciziny, z Ruska

Lev Rybalkin: No, to už je ale hodně dávno, co jsem přijel sem a muziku v Čechách dělám už řadu let. S klukama jsme se dali dohromady asi před čtyřmi roky a postupem času jme se rozrostli na současných sedm lidí. Ovšem čím početnější skupina je, tím větší problémy jsou s termíny vystoupení.

Franta Raba, basa: Dejte na internet, že 14. září hrajeme v Příbrami, pak 28. září v Budějovicích a k tomu ještě dvakrát vystoupení v jazzklubu Železná.

L.K..: Víte o podobných akcích někde v České republice?

F.R.: V Olomouci jsou Ekologické dny, tam to funguje podobně. Ještě se hrává na filmáku v Karlových Varech, což je ovšem doprovodná akce. Ale jinak jsou to takové festivaly, kde se platí vstupné. Tohle je ovšem geniální. Nevím, jestli to dělá město, ale je skvělé, že vůbec něco takového existuje. Je to docela unikum.

Rozhovor: Bobby Houda (čechoameričan), kytara a Jirka Provazník, harmonika

L.K.: Jak dlouho jsi byl v USA a co pro člověka znamená přechod do tak odlišného prostředí?

B.H.: V Americe jsem byl dost dlouho, asi 17 let, vlastně jsem si tam zažil pubertu i dospívání. Je pravda, že člověk začíná zase od začátku, zvykáte si na jiné prostředí, jiný způsob myšlení, jiný rytmus života. Ale je to velice poučné a doporučuju to každému, kdo je mladý, i když to asi není jednoduché. Co se týká hraní, Američani jsou takoví, že se buď baví nebo hned odejdou. Češi chvilku okukujou a když se jim to líbí, tak zůstanou. Ale jinak je ta atmosféra stejná ­ v podobných klubech jsem hrál denně.

L.K.: A jsou ve Státech festivaly podobného typu?

B.H.: Samozřejmě. Například ve Phliadephii jsem hrál na takové akci. Oni to ale mívají většinou každý rok věnované jinému žáru ­ jednou je to třeba blues, jednou funky Ale taky se hraje ve všech hospodách, pak je hlavní scéna třeba na parníku, na kterém je udělané velké pódium. A hlavně v těch hospodách můžete vidět lidi, se kterými byste se za normálních okolností vůbec nemohli setkat ­ třeba Charlieho Wattse od Rolling Stones, jak hraje s bigbandem!

L.K.: Za tu dobu, co jsi v Čechách, pozoruješ ohledně festivalů nějaké změny?

B.H.: Určitě se toho změnilo dost. Já totiž pamatuju takové festivaly jako byly ty od Svazu mládeže za minulého režimu ­ tenkrát bylo možná víc nadšení a tolik se toho nemohlo, takže jsme si těch vystoupení víc vážili. Myslím si že, že je škoda, když se muzikanti dávají na podnikání které se netýká muziky, to mě docela mrzí. Vydělávají sice víc peněz, ale na západě taky hudebníci většinou moc bohatí nejsou ­ buď tam někdo hraje po barech, nebo je superstar a nebo hraje opravdu pro potěšení a tře bídu s nouzí. Ti poslední bývají většinou nejlepší, protože hrajou o život.

L.K.: Jak se vám jazz na ulici líbí?

B.H.: Je to fajn. Plzeň je z tohohle pohledu progresivní město, pochází odtud i dost dobrých muzikantů a kapel. Koneckonců, já ještě coby pionýr pamatuju Divadlo pod lampou, které existovalo už tenkrát. Jinak je mi tu moc dobře a doufám, že to Plzni ještě pár století vydrží.

Honza Provazník, harmonikář, spoluhráč Bobbyho Houdy

L.K.: Jak jste se dostal k Bobbymu?

H.P.: Je to zhruba rok a čtvrt, potkali jsme se na jedné akci v baru v Jablonci nad Nisou. Shodou okolností mi ujela poslední tramvaj, kamarádi měli plné auto a Bobby mě vezl domů, slovo dalo slovo, zjistili jsme, že od sebe bydlíme asi dvě stě metrů už asi dva roky. Pak jsme se párkrát sešli, Bobby mi přinesl asi deset kazet a prohlásil:"Tohle se nauč a pak přijď." A tak jsme začli spolu hrát.

L.K.: Co plánujete v nejbližší době?

H.P.: Teď nás čeká dokončování desky, takže studiová práce, jinak samozřejmě nějaké koncerty, ale data si přesně nevybavím. Práce je dost. Hraju ještě v liberecké folkrockové kapele Jaret, která asi před čtyřmi roky vyhrála "Krtečka" na festivalu Zahrada. V téhle skupině jsem vlastně vyrostl a v níž hostuju.

Díky za rozhovor.

Petr Katora, kapelník smíšené formace Living Water, Plzen

Vrátím se k Výstavišti. Byla tam dobrá atmosfera, ale bylo méně posluchačů asi díky malé propagaci. Romská muzika se líbí, protože na nás chodí převážně bílá populace. A je dobře, že se navzájem chápeme a respektujeme. Romská menšina je daleko více civilizovanější, mohou studovat. Romská klasika vyjadřuje období příkoří a utrpení. A nová generace se snaží jít dopředu, tedy i moderní muzika. Mohli by více využívat starých prvků. Byl tam problém ve špatné domluvě mezi organizátorem a zvukařem i na romském bále. Zvukař je dobrý, takže budeme mít CD z koncertu naživo.

Přes internet jsme kontaktovali Kanadu, kde mají čtyři festivaly a příští rok nás mají pozvat. Dále budeme v Německu, kde jsem byl studiovým hráčem, takže vím, do čeho jdeme.

Jiří Šneberger, primátor Plzně

Šavle Meče

Máme pozitivní dojmy. Hrajeme tu již poněkolikáté i s jinou formací. Nádherná atmosféra. Historii kapely pošlu na mail. V Praze hrajeme po klubech. 24.8. hrajeme v Krumlově na festivalu. Pravidelně hrajeme: Ungelt, klub Železná, klub Reduta a Malostranská Beseda.

Jiří Hála, kapelník:

Tento týden je vždy něco senzačního. Festival má v republice výborný ohlas a nemá obdoby. Ostatní členové kapely hrají i v jiných sestavách. Skládám poctu Plzni za tuto akci a podporu města. Tady je radost si zahrát. Pokud by došlo k ohrožení festivalu, tak určitě muzikanti pomohou zachránit tuto tradici. Nejsou tu žádné problémy a děkuji Espritu za vzornou přípravu.

Milan Svoboda, kapelník Quartetu, Praha

Co chystám? Po Evropě hrajeme na několika festivalech a hlavně připravuji CD s novým repertoárem. Chystám i další projekty. Např. International sextet a na podzim hrajeme v Čechách a to v Chebu, Varech a Přerově. Dále na podzim slavím 50. kulatiny, a tak se přijďte podívat 26. listopadu do Rudolfina v Praze. Bude tam koncert i vážné muziky, kterou také píši. Např.skladby pro tři piana, pro violoncello Jiřího Bárty, pro velký rakouský jazzový orchestr. Na závěr budu dirigovat svuitu opery Mauglí. Celkově to bude unikátní záležitost.

Byla by velká chyba tento věhlasný vestival omezovat. Myslím, že by muzikanti pomohli v případě ohrožení festivalu. Bylo by jistě vhodné pozvat i zahraniční kapely a dát tomu mezinárodní ráz. Plzni by to jenom pomohlo.

Rozhovor se všemi třemi členy Tam-Tam Orchestra

L.S.: Bylo by asi hloupé ptát se kde berete inspiraci. Jezdíte ale také do terénu, například do Brazílie?

TTO: Jezdíme za Brazilci do Německa. Konkrétně do Kolína a do Düsseldorfu. Tam se jich pár pohybuje, mají tam svoje kapely a naučili to hrát Němce, ti to naučili zase další lidi a ti to naučili nás. Je to náš sen jet do Brazílie, ale je to daleko a cesta je drahá.

L.S.: Prý někteří z vás učí na školách v zahraničí...

TTO: V zahraničí míváme semináře. Byli jsme v Egyptě na Americké a Heluánské univerzitě. Učíme ale i v Čechách. Martin a já přednášíme na konzervatoři Duncan Centrum v Praze.

L.S.: Takže je možné přihlásit se k vám na semináře etnické hudby?

TTO: Určitě. Teď chystáme školu samby a dalších afro-latinských rytmů. Více se můžete dozvědět na našich webových stránkách, je to www.tamtam-orchestra.cz.

L.S.: Chystáte nějaký nový projekt?

TTO: Určitě bychom si přáli nové CD, protože to první už je asi rok staré, i když se stále dobře prodává. Myslíme si, že brzy začneme pracovat na novém albu. Už máme dost materiálu. Navíc se na podzim chystáme vyjet na šňůru s kontrabasem a s kytarou, takže přibude trošku harmonie. Rytmická složka však zůstane i nadále prvotní. Také přibudou dva hlasy, takže se do naší muziky dostanou ještě další melodické linky.

L.S.: Kde budete v nejbližší době hrát?

TTO: Pravidelně hrajeme v pražském klubu Futurum, nejbližší vystoupení chystáme na 30.8. a 20.9. V Plzni hrajeme nejčastěji v Šantánu - asi každý druhý měsíc. Někdy také vystupujeme pod názvem Tam-tam Batucada orchestra.

L.S.: To bylo k budoucnosti. Teď ještě zpět k minulosti TTO...

TTO: Kapela vznikla po velkých porodních bolestech. Nyní se nacházíme ve fázi, kdy je nám všem hraní příjemné. Už jsme se naučili aspoň základy samby a konečně to po dvou letech začíná šlapat. Není vůbec jednoduché se k těmto rytmům dostat. Aby hrál člověk tím pocitem, jakým hrají Brazilci, je důležité ty kapely poslouchat, trošku do hloubky se zajímat o to, jak to hrají, vybavit se příslušnými nástroji. Ani jedno ani druhé zde není dostupné, začátky proto byly velmi těžké.

L.S.: Váš styl je fyzicky náročný. Utužujete nějak svou fyzickou kondici?

TTO: Fyzičku získáváme nošením bubnů. (Martin: já ležím od koncertu ke koncertu).

L.S.: Jaká muzika, kromě té etnické, vás baví.

TTO: Posloucháme leccos. Kromě etna také jazz, bigbandy, funky...

L.S.: Můžete jmenovat některé interprety, u kterých se můžeme setkat s podobnými hudebními styly?

TTO: Například předposlední deska Paula Simona Rhythm of the Saints, kterou nahrával s Brazilci.

L.S.: Chystáte se vyjet do zahraničí?

TTO: Už jsme byli v Německu a v Egyptě. Teď se znovu chystáme do Německa. Ale všechno má svůj čas, teď je pro nás důležité najít pro kapelu ten správný výraz. Je těžké v zahraničí uspět, protože podobné hudby je tam mnohem víc než u nás. Navíc hrajeme ve třech věci, které se obyčejně hrají třeba ve dvaceti. V Brazílii by nás kvůli tomu považovali za pouliční formaci. Tam jsou lidé, kteří umí sami zahrát tak, že to zní, jako by hrál celý orchestr. Navíc to umí hrát třeba jen na víko od popelnice. Kromě toho, více lidí znamená také více peněz. Na to my momentálně nemáme.

L.S.: Jak se vám líbí festival JNU? TTO: (Miloš Vacík: Já sem jezdím hrát od samého začátku a myslím si, že je to jedna z nejlepších akcí, co se v Čechách pořádá.) Je to prima nápad.

L.S.: Díky za rozhovor.

(Láďa Sedlák)