Na hradě v Klenové proběhly 13.7.2002 vpravdě královské kulturní radovánky, jichž jsme byli svědky.
PSÍ VOJÁCI
Píseň "Nebe je zatažený", kterou kapela zahájila svůj koncert, vystihla zamračené počasí, jež se ale bohužel později změnilo v déšť. Dost mě překvapilo, že "Psíci" hráli jako první, ale rozhodně to do publika pražili naplno. Topol prokládal své běsnění jemnými výlety do krajin morbidity a basa s bicími nezůstávaly pozadu. I když zpíval "Chce se mi spát", mně ani jiným se rozhodně spát nechtělo. Kromě písní časem prověřených zazněly samozřejmě i ty nejnovější z alba "U sousedů vyje pes". Například "Znaj se sví známí", "O příměří" a "Ty taky".
    
A BUDE HůŘ
Tuto čtyřčlennou (zpěv, bicí, baskytara a kytara) "underpunkovou" kapelu jsem slyšela poprvé a musím říct, že nejvíc mě na ní bavily texty a její energie. Písně jako "Zkouřená Máňa", "Unie už myje", "Kup mi rum", "Máničky tančí", "Sněhulák" (o kamarádovi, který se tak zkouřil trávou, že postavil sněhuláka vzhůru nohama) a hlavně výtečná "Vyznání mé lásce aneb Ty máš kozoně jako vozoně" byly sice jednodušší než ostatní produkce večera, ale myslím, že punkoidní posluchače uspokojily.
   
UŽ JSME DOMA
Nejsevernější zástupci rozhodně neoplývali severskou těžkopádností, hned od prvopočátku nasazené tempo s časem rozhodně nezmrazovalo, ale zahřívalo svou inteligetní rockovostí a roztančovalo travnatý , deštěm zkluzovatělý parket. Hrály se písně z prvopočátků "Nemilovaného světa" i zcela nově složené písně, premiérově zahrané pod staroslavnými zdmi Klenové. Většina skladeb byla odzpívána za účasti tančícího davu, na kterém byla jasně vidět radost ze slyšeného.
      
Undergroundová část aneb orgie tanečně odešťovené
Neohlášený host Ivan "Magor" Jirous se připotácel zhruba v polovině výstupu skupiny Už jsme doma, a hned po příchodu na sebe strhl pozornost všech přítomných, aby vše později vyvrcholilo pod podiem za spoluůčasti jedné vnadné dorostenky. Ale nepředbíhejme, předtím ještě stihl odrecitovat svoji poezii, doplněnou o necudné písně spojené s urážkami publika sledujícího jeho neplánovaný, leč celkem ozajímavělý výkon., aby poté uvedl své kámoše z dob rudovlády, čili stále plodnou legendu
  
THE PLASTIC PEOPLE OF THE UNIVERSE , kteří se rozproudili zároveň s deštěm a z podia se mezi lidi vrhl
"Podivuhodný mandarin", aby je zcela rozhicoval déšť nedéšť . No, samozřejmě zazněly "Kanárek" , "Magické noci" , "Elegie" a "Okolo okna", spolu s "Ach líně, líně " a dalšími songy z alba "Líně s tebou spím". Bohužel se zřejmě vynořili duchové bývalých mocipánů, kterým byli Plastici odjakživa noční můrou, a jako za starých dob VUMLU / Vulkanizovaný učitel Marxismu Leninismu / jim vypínali elektřinu. Jen doufejme, že jeden z klenotů Šumavy nelehne popelem podle ne moc starých nedobrých zvyků. Ale jak praví upravené přísloví: " Malomyslní pořád znešvařují, ale Plastici hrajou dál", koncert nabíral grády za jásotů stále více promočených a roztančených podpódiáků . Potom se mi ale začal zamlžovat digitál, a lepit tričko na tělu, a protože nejsem příliš movitý, ani sedmnáctiletá krasavice, odjechal jsem se převléci s uklidit foťák do bezpečí pro události příští.
    
     
Poslední vystupující ALICE BAUER jsme neviděli na podiu, ale slyšeli jamovat v restauraci s Jethrem / plzeňský řezbář a muzikant/ a nám neznámým kytaristou , se kterými povyšovala blues do šlechtického stavu..
     
    
Zpráva o průběhu divadel
Tyan "Pustina"
Tato plzeňská divadelní společnost zapojila diváky do své hry , ve které se za hudebního doprovodu přemísťovala do různých prostor hradu, kde předváděla své vize vzdělanosti a jejího vlivu na úroveň
kulturnosti dnešního člověka.
   
Antonie Svobodová " Vytržené představy"
Taneční kreace umocňované podmanivou hudbou Vratislava Brabence a dvěmi dámami oděnými do lahodnosti papírových lehkostí, opanovaly cele pod jednou z mnoha starobylých zdí svou vidinou nerozumné proměny hodnot všehomíra, denodenně vnímané nechtícesezařadící duší.
    
Teatr Novogo Fronta "Fabrika Liudi"
Na produkci tohoto mnou nejvíce těšeného souboru jsem se bohužel pro velký zájem spolufestovníků k mému nesmírnému žalu vůbec nedostal, a musel ho skolit několika hlty Šímova prvotřídníního domácího jabčáku .
A možné zcela jest, že pochopil jsem jinak než autoři mnou viděných kusů zamýšleli , ale i o tom je alternativa, aby si každý přišel na svůj kus divadelní hostiny, která v tomto případě doplnila celý festival a tím dokázala, že je stále větší nadějí nestandartně sdělovaného. Jen houšť a souborů těchto stále více.
  
Text: K.H. Rroudenský + vzyk@vplzni.cz; Foto: K.H. Roudenský
|
