Tmavý poloprázdný bar, kde se líně vznáší tabákový opar. Takový ten typ podniku, kam chodila po práci Ally McBeal, ale opuštěný a trochu ošuntělejší. Na pódiu trojice hudebníků. Hudebníků, kteří nevnímají prázdný sál ani blikající neony. Hudebníků, kteří když spolu hrají, jsou v jiném světě. Ve světě, který sami právě tvoří. Takový pocit mě občas přepadl, když jsem poslouchal skupinu Jambalaya.
24. dubna 2002. Ten večer jsem zavítal do klubu Chameleon. Moc věcí nenasvědčovalo tomu, že by se tu měl konat jakýkoliv koncert, snad krom dosti zvláštně rozestavených bicích. Na promítacím plátně probíhal hokejový zápas Česká republika proti Švýcarsku a klub byl z poloviny prázdný. Když zápas skončil, na pódiu vedle bicích se objevila postavička, která mně ze všeho nejvíc připomínala Čmeldu ze Včelích medvídků (pro zpřesnění Čmeldu s dredama a plnovousem :o)), se saxofonem v ruce a začala improvizovat do hudebního podkladu, který někdo z barmanů pustil po skončení zápasu. Druhý hudebník na sebe nenechal dlouho čekat. Vypadal trochu jako palma s dredama místo listů. Nejdříve se ujal kytary a začal pozvolna ladit, pak se chopil trubky. Třetí hudebník měl o něco méně exotický zjev a ihned si přivlastnil basovou kytaru. Zvučení probíhalo velice nenásilně a dlouho a já v sobě potlačoval myšlenky na odchod.
První písnička mě však přesvědčila, ačkoliv nejsem extrémní vyznavač funky a jazzu, že by nebylo od věci se ještě zdržet. "Palma" hrál na kytaru a "Čmelda" si vlezl za bicí, přičemž jsem stále přemýšlel, proč tak učinil se saxofonem zavěšeným na krku. Dech mi vyrazil, když odložil paličky, ujal se saxofonu a přitom nohama stále držel rytmus na bicích. Občas odkládal paličku proto, aby se pravou rukou natáhl k bongům a obohatil tak bicí. Takovéhle "cirkusové" kousky člověk opravdu moc často nevidí. Druhá písnička byla ze zlatého fondu Luise Armstronga. "Palma" vyměnil kytaru za trubku a při zpěvu projevil opravdu nevšední hlasové možnosti. Další písničky opustily klasiku třicátých let a zabrouzdaly opět do funky-jazzu s nevídanou mírou hravosti a plnosti.
Jediné, co bych celému koncertu vytkl, byla návštěvnost. Chameleon byl opravdu mnohem více prázdný než plný, a to zbytek osazenstva tvořili z velké míry hudebníci z jiných funkových skupin, kteří si sem přišli zahrát. Po koncertě byla totiž naplánovaná jam session.
Lidi, lidi, kam to chodíte? Funky poslední dobou celkem prosperující styl, který představují třeba Monkey Business, J.A.R., nebo plzenští Buster Nixon (nu je sice pravda, že tito interpreti hrají trošilinku něco jiného než Jambalaya). A když se tu objeví funky skupina až z Nové Paky, nepřijde se, třeba jen ze zvědavosti, podívat téměř nikdo.
RIP
|
