Něco o lásce
Někdy tou dobou, kdy přicházívá máj, nenechme se mýlit, možná je apríl ještě. Pukají ledy, pupeny, puky, pukavci i lecjaké skořápky a mnohá pevná předsevzetí. Příroda loňskou špínu smývá deštěm, lidi se dají na blbnutí. Já jenom tuším, že některé věci prosté jsou takové poprvé i posté: máj, láska, pnutí, tenze, prostydlé prsty modřinců, sasanky - omrzlé nehtíky Sněhurčiny, domnělé teplo pampeliškových sluníček…
Někdy touhle dobou, která se bez mojí zásluhy věky opakuje, mě popadne úzkost, strach o moje teprve a už adolescentní mláďata. Což jestli je potká? Stokrát jim vysvětlím, že růže je jenom našlehaná pěna barev a vůně, beztak budou mít pocit, že právě Ona je první cena. A poraní se o trní. Číhá a vyčkává jako virus herpes simplex, nezničitelná, zdánlivě léčitelná. Časem. Vyskočí jako tráva. Některé věci v životě jsou nesdělitelné. Asi to budou muset prožít. Pocit, že ve lbi vzrůstá měsíc až do úplňku, do hrdla sladké drápavé ostružiní, na místě jindy spolehlivě fungujícího příčně pruhovaného svalu se ze zimního spánku probral naježený bodlinatý ježura, praskají obruče a struny napjaté do krajnosti naposled práskly tichem. Děti moje, tohle může být láska anebo chřipka z prochladnutí anebo osudová ona anebo jenom našlehaná nevýživná pěna.
Nu což, až dojde na takový máj, nachystám obklady, paralen a horký čaj, ale jen tehdy, když o to budou stát. Tuším, že i to je láska. Trošku se musím smát: vždycky jsou ty objevy stejné, ale buďme klidní. Když nejde o život, půjde o - zachování rodu. Podívejte se na přírodu: Pukají ledy, pupeny, puky i leckteří pukavci… No ano, i na mě to má vliv. Někdy touhle dobou mám touhu vzít do rukou rýč a pouštím se do klonování - pardon - sázím řízky a hřížence. Někdy touhle dobou nastává ideální příležitost pro políbení Múzou, klíštětem nebo komářicí, bacha na to!
|
