 
Eva Bláhová,
klidná a sympatická s příjemně posazeným altem, vypráví beze spěchu nad kávou a vše probíhá jako přátelské setkání. Mluví nejprve o výtvarném projevu, kdy tráví čas v atelieru, na kurzech a maluje. Dává přednost plenéru před portrétem. Člověk jakoby v tvorbě E.Bláhové nebyl hlavním tématem nikdy.
Spíše sporadicky, ale přece jen “koketuje” s myšlenkou začít fotografovat. Myslí si, že by ji tato činnost mohla bavit a uspokojovat. Pokusy z dovolených, kde vznikají žánrové obrázky nebere vážně. Seriozně začíná fotografovat poměrně nedávno. V létě 1997 se poprvé systematicky začala touto technikou zabývat. První snímky vznikají v okolí Bílé Hory. Bolevecké rybníky a příroda bezprostředně kolem přitahuje pozornost svou tichou krásou, lesem i vodou uprostřed civilizace. Další fotografie vyznívají na stejné téma jen charakter krajiny se mění.
První soutěž a následně vystavené fotografie v Masthausu radnice mapují plzeňskou čtvrť Roudnou.
Na společné výstavě panů Zíbara a Adama z Fotoinvaklubu se autorka seznamuje s podmínkami ve Fotoklubu
a později se stává členem. Kuriozní je, že technické vybavení E.Bláhové se skládá z obyčejného fotoaparátu
tzv. Kompaktu. Intenzivně fotografuje a účastní se tématických soutěží ve Fotoinvaklubu, ale i Amatérské soutěže v Espritu, kde jsou její snímky oceněny. Ve třetím ročníku se umístila v kategorii Zátiší.
  Svůj okruh témat postupně rozšiřuje. I když se stále “toulá” po břehu Boleváku a vyhledává podobné záběry, fotografie nejsou totožné, podřizují se okamžité atmosféře, intenzitě světla nebo počasí. Neustálý vývoj krajiny v závislosti na běhu času nebo působením člověka zaručuje i proměnu naprosto stejných pohledů.
Postupně si zkouší fotografovat i zátiší, v poslední době autorku láká architektura a v neposlední řadě zachycení plynoucí vody nebo letu ptáka. Není to ale pro samotný živel nebo konkrétní zvíře, ale právě pro samotný a jedinečný pohyb v přírodě. V podstatě se ale pouští i do neprobádaných oblastí a nevyhýbá se novým podnětům.
   Nejdůležitějším aspektem tvorby je dobrý nápad, snaha autora vidět a ztvárnit určený motiv zcela subjektivně a jinak než ostatní. To se Evě Bláhové daří velmi dobře. Překvapuje úhlem pohledu i neobvyklým zpracováním. Sama říká, že nejlepší nápady se dostavují ve stresu, kdy času není na zbyt a termín je v dohlednu.
Takovou zajímavou konfrontací je jistě srovnání pařížské a pražské tématiky např. pyramida před Louvrem a pyramida v Praze na výstavišti, nábřeží Sieny a Vltavy, Eiffelova věž a Petřín atd. Francie se stala pro autorku další výzvou a láskou. Spolupracuje s Francouzskou aliancí v Plzni a také zde vystavuje. I když prozatím nepublikuje, již se objevily její fotografie Courfoure a vejce v časopisu Fotografie magazín.
Čím více se autorka zabývá fotografováním, tím více je třeba se technicky zdokonalovat. Technické zázemí doplnila o fotoaparát Minolta + základní objektiv 35-70mm, ale to zdaleka nestačí pro další vývoj a větší možnosti. Technologii a technické vědomosti vstřebává pomocí časopisů a literatury, radami kolegů z Fotoinvaklubu, ale nejraději si přichází na vše sama systémem pokus omyl. Při svých “toulkách” vyfotografuje hodně materiálu a potom pečlivě vybírá. Důležitým hlediskem tvorby je i vnitřní harmonie. E.Bláhová často dává na svůj “šestý smysl”, pocit radosti předurčuje i “snadnost” hledání námětů, a to se odráží také na kvalitě snímků.
Autorka si je dobře vědoma charakteru odlišného zpracování černobílé a barevné fotografie. Ve většině případů jde především o barevnou fotografii, kterou využívá. Vyvolání je obtížné a technicky náročné, ale určitě dává větší svobodu než volba minilabu. Snímky vyvolává ve fotokomoře u kolegy z Fotoinvaklubu Karla Adama.
Vzorem či jakýmsi inspiračním zdrojem je pro E.Bláhovou ing. Jiří Havel - fotograf krajinář, který dokazuje, že i jednoduché věci mohou být zajímavé.
Eva Bláhová je tou ženou, která hledá svůj prostor a čas - doslova, hledá své vyjádření světa, jenž nás obklopuje. Dívá se na něho očima pátrajícíma a objevujícíma. Naštěstí se o kousek toho s námi dělí prostřednictvím svých fotografií.
 
J.Žembová
|
