    
Ve stejném týdnu, ve kterém probíhal mezinárodní festival Divadlo 2001, se uskutečnila také akce Moving Station, upozorňující na nevyužitou historickou nádražní budovu Jižního předměstí a usilující o její záchranu. V prostorách chátrajícího, ale krásného stánku se usídlili lidé z pedagogického centra Johan, aby svými kulturními počiny vyzdvihli možnosti rozličného prostorového využití této zapomenuté stavby. A tak byly pozvány divadelní soubory i výtvarně činní lidičkové, hrálo se divadlo a vytvářely se performance, bubnovalo se a vůbec se "Jižáku" vlilo trochu krve do žil.
Ve čtvrtek vystoupil plzeňský soubor TYAN s autorským představením Je-li toto člověk
Bohužel jsem neměl možnost vidět stejnou hru ve "skutečných divadelních prostorech", kde byla několikrát uvedena. Podle mnohých spolehlivých referencí však na divadelním jevišti chybělo TYANu mnoho faktorů k upoutání divácké pozornosti a jejich představení bylo spíše moralizující jednotvárností. Osudy lidí, na které poukazuje uvaděč na začátku představení, byly skutečně příliš časově i prostorově vzdálené dnešnímu posluchači.
Jinak tomu ovšem bylo s obrozeným TYANem na Jižním předměstí. Velikou měrou k tomu jistě přispěla skutečnost, že soubor během prázdnin hostoval také ve válkou zpustošeném městě Mostar. Najednou dostaly příběhy lidí zubožených válkou reálný rozměr, a to zejména časově. A TYAN neváhal využít novou zkušenost v obnoveném představení. V konečném důsledku to vypadalo tak, že osud jedné mostarské dívky (kterou průvodce uvedl původně "omylem" jako plzeňskou dívku ryze českého jména, čímž se nám dostalo přímého doteku s oběťmi) se objevil mezi zmařenými životy lidí z druhé světové války. Tím dostala hra velmi důležitý rozměr: úplnou nadčasovou platnost. Veliké oživení a čerstvá dynamičnost přišly s velmi funkčním využitím prostor chátrajícího nádraží.
Ale o čem vlastně TYAN hrál? Celé představení bylo pojato jako exkurze v archivu lidských životů. Archivář a průvodce diváků (Jan Anderle) nás postupně seznamoval s jednotlivými osudy válečných obětí a samotnými prostory archivu (hrálo se vlastně na dvou scénách: na schodech a v dlouhé chodbě). Tato postava dovršila onen pocit reálného doteku s vyprávěnými osudy. Ukázala nám totiž naši tvář, tvář pohodlného a lhostejného člověka, který neváhá otevřít balíček s chipsy právě vprostřed katastrofického snímku, kterému jde jen o jeho vlastní pohodlí a který se strach z toho, co by se ho nedejbože mohlo také týkat, snaží přebít bezpečným cynismem. Šlo vlastně o vzdálené osudy lidí zpustošených válkou, zejména tou největší, jakou zažilo dvacáté století. Příběh mostarské dívenky však už zasahoval také do našich životů, rok devadesátčtyři přece všichni pamatujeme, je vůbec možné, že v té době někdo umřel ve válce? Ještě více nás představení oslovuje v dnešní době, která stále děsivěji odhaluje tvář nejistoty naší společnosti, ptá se na oprávněnost jejích činů a konečně ji také nutí uvědomovat si, že není jediná s právem na existenci v tomto světě, a podstrkuje jí pocit vlastní zbabělosti a arogance.
Závěrem bych rád vyzdvihl jak vlastní výkony protagonistů (Eva Ichová, Petra Hlavníčková, Pavel Brenkus a Jiří Kout), tak vynikající využití netradičního prostoru budovy (zejména scéna s vězněm koncentračního tábora tak diváka výrazně oslovila), dále práci s nejrůznějšími divadelními prvky (například vydařená stínohra) i působivý výběr hudby.
V pátek přijelo slavné Divadlo Continuo se svým obnoveným představením Mrakavy.
      
Jak jsem se dozvěděl od protagonistů hry, představení Mrakavy vzniklo již před pěti lety a přibližně před dvěma lety bylo naposledy upraveno. Nejedná se tentokrát o spojení cirkusových prvků jako chůze na chůdách nebo žonglování s ohněm, jak jsme si u tohoto souboru za poslední léta již zvykli. Jde o hru na motivy lidových písní, hru o lásce, válce, bohatství a smrti. Diváka, který v bývalé nádražní budově viděl i jiná představení, překvapí další z možných prostorových využití stavby. Tentokrát se hrálo ve vstupní hale. Prosté, ale promyšlené využití rekvizit, účelně vystavěná scéna, herecké i hudební výkony souboru, rytmicky i tématicky čistá realizace, smysl pro detail a vtip okamžiku, sympatické vystupování herců mimo rámec hry samotné, to vše připravilo divákům příjemné pohlazení pátečního večera. Práce s loutkou, kterou Continuo v jiných hrách využívá jen velmi omezeně, byla čistá a perfektně odvedená. Nejen profesionálně, ale zejména citově. Těm, kteří Mrakavy ještě neviděli, mohu představení jen doporučit.
Po Divadle Continuo přišlo vystoupení Japonky Sachio Takahashi.
Šlo o performanci, založenou na působení zvuku a obrazu na diváka, jakási imprese. K japonskému (a vůbec východnímu) stylu života patří trpělivost. Ta ovšem chybí západním kulturám. To bylo hlavní úskalí, se kterým jsem se potýkal já. Představení začalo a teprve po zhruba pěti minutách tmy a psychedelické hudby se začalo cosi dít. To už jsem se trošinku nervózně vrtěl. Herec, který se objevil na scéně se však pohyboval tempem závodního hlemýždě. Ona minimalizace pohybu byla samozřejmě záměrem a zdůrazňoval podle mě soustředěnost na detail. Herec vstoupil do neporušeného obdélníku z písku. Jeho partnerka stála zatím opodál v polostínu. Vše se dělo za minimálního osvětlení a zvláštních zvukových efektů. Které přímo před "pódiem" naživo vytvářela sama japonská performátorka. Když herec odešel z mírně narušeného obdélníku, pohnula se prvně také jeho partnerka. V ruce držela váleček, kterým stejně pomalým pohybem "upravila hřiště". Potom zůstala stát při jeho okraji. Herec se vrátil, lehl si do písku a úplně ho svými pohyby "rozoral". Mezitím začala herečka vybírat kamínky z pole, stojíce stále mimo něj. Muž vstal a odešel. Žena poodstoupila vedle obdélníku a mrštila nasbíranými kamínky o podlahu. Potom rázně odešla. Tma, konec.
Ano, šlo o představení, které bylo lze vykládat si všelijak. Nabízím tedy svůj výklad. Původní, neporušený obdélník z písku vyznačoval ženino srdce. Muž do něj vstoupil a zanechal v něm stopu. Žena se pokusila vše zapomenout a uhladit zraněné srdce. Pak začala sbírat vzpomínky a snažila se je udržet, vzít si z proběhnuvšího vztahu to nejlepší. Muž se však vrátil a způsobil mnohem větší bolest. Pak odešel. Navždy. A ani trpělivost a snaha ženy nebyla nic platná. Vzpomínky se roztříštily o zem, jakýsi symbol tělesnosti a přízemnosti. Já jsem vystoupení tedy vnímal jako vhled do ženského srdce, jeho detail a zvětšený záběr jednoho vztahu.
Znovu bych chtěl vyzdvihnout odlišné využití prostoru, tentokrát seděli diváci na schodech a pod schody samotnými se hrálo.
 
Poslední představení, které jsem na Jižním předměstí viděl, byl vlastně výsledek týdenní dílny Romana Černíka a Tomáše Žižky.
Opět šlo o působení zvukem a obrazem a vliv a inspirace posledně popsaným vystoupením zde byly zcela hmatatelné. Tentokrát se však tvůrci pokusili o dvě další věci. První z nich bylo představit divákovi celou budovu starého nádraží. Druhou bylo přesvědčit diváka o jeho spoluúčasti, nebo lépe snad pozvat ho ke spoluúčasti na záchraně budovy. Jednalo se o celou škálu vynikajících nápadů, poskládaných v jeden celek. V každé místnosti jsme byli svědky nějakého obrazu či dokonce více obrazů současně. Musím zde hned zpočátku přiznat, že jsem vystoupení jednoduše vůbec nepochopil. Nemělo vlastně ani název, který by snad mohl být vodítkem. Ano, pěkné a originální využití nabízeného prostoru a smysl pro detail bylo k vidění v každém okamžiku. Pak se ale musím pozastavit nad vtahováním diváka do představení. Budu upřímný. Na mě bylo příliš násilné. Nebylo v podstatě možné si vybrat. Protagonisté vám vaši roli jednoduše vnutili. Ten, komu to sedlo, mohl být rád, že se může vystoupení sám účastnit a nestát opodál s rukama založenýma. Ze své zkušenosti však musím říct, že ne každý se v tu chvíli cítil natolik vyrovnaně, aby se součástí toho půvabného celku také stal. Toto vtahování totiž bylo velmi osobní a nutilo k absolutní otevřenosti. Byl jsem z těch, které to bolelo. Taková manipulace diváka je podle mě nemyslitelná v jakémkoli divadle, ať je sebeavantgardnější. Skeptikům však tvůrci nepochybně ukázali mnohé z možných způsobů využití stávajícího prostoru.
Láďa Sedlák
program festivalu
|
|
