Jestli v Plzni existuje kapela, která dovede pořádně rozparádit publikum, pak jsou to určitě Buster Nixon. Nový fenomén místní scény se tak řadí ke špičce regionální hudební produkce, do které patří Hibaj, Meditarian nebo Poitín. Na rozdíl od výše uvedených skupin hrají však Buster Nixon převážně svoje vlastní věci. Stylově by se nová plzeňská naděje dala přirovnat k pražským Monkey Business, západočeská funky kapela je však podle mého názoru předčí zejména v barvitosti a dynamičnosti své hudby. Až na pilotní skladbu I´ll Show You Mine If You Show Me Yours se totiž nespokojí s prvoplánovým opakováním stejného motivu. Přestože jsou Buster Nixon teprve v počátcích, mají již svůj osobitý zvuk a mohou se pochlubit širokou posluchačskou základnou. Ani to jim však nebrání v tom, aby se stále snažili hledat nové, obohacující prvky. Zábava, dobrá funky hudba, osobitý projev, tanec, spokojené publikum, mládí, vitalita, převážně anglické texty, charismatický zpěvák, kytara, baskytara, mixážní pult, klávesy, bicí, dech vyrážející dechy a svůdný doprovodný zpěv - to jsou plzenští Buster Nixon.
Aby má recenze byla co nejobjektivnější, pokusím se shrnout tři poslední koncerty, které jsem měl možnost navštívit, a srovnat jednotlivá vystoupení. Konkrétně jde o únorové koncerty v Dominiku, Elektře a březnový v klubu Pod Lampou. Každé z vystoupení bylo totiž v něčem odlišné, a to nejen díky rozličným dispozicím jednotlivých klubů.
Koncert v Dominiku pro kapelu již od samého začátku představoval výzvu, jak si poradí s kavárenským prostředím. Klub, který prodělal značné změny, nosí nyní pyšnou, avšak poněkud chladnou tvář moderní irské restaurace. Na velikém zrcadle za pódiem oznamují barevná písmena závratné ceny koktejlů a návštěvníci koncertu opatrně usrkávají z půllitrů vyčpívající pivo, které jim značně snížilo rozpočet na následující týden. Přímo na čelo pódia je připevněno dřevěné zábradlí, které skupinu odděluje od publika a dělá z jejích členů klec s roztomilými opičkami, které hrají na rozličné hudební nástroje. Ano, jistě, těžko budou zábradlí před každým koncertem dočasně odstraňovat, s koženým gaučem, obráceným opěradly, tedy zády k vystupujícím by však šlo něco udělat. Prostor na tancování, ke kterému charisma kapely a zejména zpěváka Marka Hubače přímo vybízí, je také velice těsný.
Buster Nixon se nicméně po několika rozehřívacích skladbách rozjeli jak je jejich zvykem. Ledová bariéra mezi diváky a kapelou pomalu roztávala. Několik nadšenců, netrpících fóbiemi z malého prostoru, si dokonce našlo svůj pětník na tancování. Ztenčující peněženka bolela čím dál méně. Buster Nixon využili netradiční prostor ve spojení se svým vtipem a obrátili tak počáteční nevýhodu naruby. Nový klávesák, na několik písniček zaučovaný basák, vtipné narážky na prostředí klubu, kvalitní zvuk, spontánní využití prostorových nedostatků a žíznivé publikum - to byli Buster Nixon v Dominiku.
Elektra je na druhou stranu klub, který kapele očividně vyhovuje. Viděl jsem ji tu již podruhé. Pokaždé měla ještě předskokany. Zatímco posledně jimi byla skupina De La Funk, která poté na krátký čas zmizela z plzeňské scény, tentokrát přišel předkrm v podobě další velice osobité formace. Kapela Woodoowood připravila publikum na kvalitní produkci dokonale. Byl tu zřejmý vliv grungeové scény. Zpěvák zvládal i obtížné polohy a působil neúnavným dojmem.
Pak už přišli Buster Nixon (budu jim napříště říkat zkráceně Buxon). Tak jako již tradičně v těchto prostorách, nepřišli v civilu. Den po posledním vystoupení našich hokejových reprezentantů v rámci zimních olympijských her hrála kapela v helmách, dresech známých hráčů a s parukami. Zpěvák měl na zádech jméno střelce vítězné ruské branky. Skupina znovu odzkoušela část koncertu s novým basákem. Odvaz, dobrá muzika, tanec, humor, nadějná předkapela, masky a příjemně napojené publikum - to byli Buster Nixon v Elektře.
Vystoupení v "Lampě" ukázalo opět odlišnou tvář kapely. Chyběl "hráč na gramofonové desky", šikovný DJ, hostoval naopak saxofon. Nový baskytarista už odehrál pěkných pár písniček, klávesák už je s kapelou jedno tělo. Absence mixážního pultu byla hodně citelná. Lidé se přesto dobře bavili, i když se koncert řadí k nejslabším vystoupením "Buxonů". Zvuk byl čímsi nevýrazný, ani saxofon to nezachránil. Pořadí a dynamika skladeb se hodně lišily od klasického projevu kapely. Také délka koncertu bledne ve srovnání s ostatními. Zvláštní zvuk, masový tanec, neucelenost, saxofon a loajální, mírně podnapilé publikum - to byli Buster Nixon v klubu Pod Lampou.
Když jsem se ptal jednoho z členů skupiny, proč ještě nejsou tak slavní jako Monkey Business, dozvěděl jsem se, že by to chtělo české texty. Z profesionálního hlediska přitom mohu posoudit, že anglickým textům nápad rozhodně nechybí. A protože se skupina na plzeňských pódiích objevuje stále častěji, nezbývá mi než vám jejich koncerty doporučit. Kvalitní funky muzika s prvky rocku, nový basák, možná více českých slov, dobrá zábava, tanec a spokojené publikum - to je má prognóza budoucnosti kapely Buster Nixon.
Láďa Sedlák
|
